Adam Přib: Jsem rád za každou chvíli na hřišti.

Vzhledem k tomu, že sezóna neprobíhá a ty působíš v áčku poměrně krátkou dobu, využijeme tento rozhovor pro tvoje bližší představení. Na začátek nám řekni, kolik ti je a jak dlouho hraješ florbal.
Než přejdu k první otázce, zdravím všechny čtenáře a přeji příjemné čtení. 
Teď tedy k otázce… Je mi 18 let a florbal budu hrát již 7. rokem. Až nyní si uvědomuji, jak dlouhá doba to je, přijde mi to jako 2-3 roky, neskutečně to letí!

Byl florbal tvůj první sport?
Jsem zastáncem toho, že začínající sportovec by měl být rozvíjen všeobecně. Moji rodiče na to očividně měli podobný názor, a tak jsem od 6 let chodil na atletiku. 
S florbalem jsem začal ve 12 a tyto sporty jsem společně dělal až do 14 let. Tehdy přišel čas se rozhodnout, dělat oboje najednou bylo těžké - jak časově, tak fyzicky. Tréninková zátěž byla obrovská. Rozhodl jsem se zůstat u florbalu a za tuto volbu jsem velice rád! Našel jsem to, co mě naplňuje a baví. 


Na jakém postu hraješ a kde by jsi chtěl hrát, kdyby to záleželo jen na tobě? 
V A-týmu hraji na postu útočníka. V juniorce také, tady ale občas zavítám i do řad obranných. Ty nejsou úplně můj šálek kávy. Navíc jsem hladový po útočení, po gólech, ale i klíčových přihrávkách spoluhráčům – proto častěji útok.
A v útoku určitě křídlo nebo hrot, záleží na systému, mně osobně vyhovuje systém s hrotem. Jsem ale rád za každou chvíli na hřišti na jakémkoliv postu, vždy se snažím odevzdat maximum pro tým.


Jednu sezónu jsi strávil na hostování v Tatranu. V jaké kategorii to bylo?
Ano, je tomu tak. Podařilo se mi tam nakouknout. Bylo to v kategorii dorostenců, jednalo se o sezonu 2018/2019.

Jak tahle hostovačka vznikla?
Celé to vzniklo, když jsem absolvoval Tatranský draft v roce 2017. Z celkových 15 hráčů byli vybráni 4, kterým bylo nabídnuto hostování nebo rovnou přestup. Tehdy to bylo v kategorii stržů, takže nějaká šance to dotáhnout dál byla velká. Tímto bych chtěl poděkovat Jirkovi Jakoubkovi, který mi tuto šanci dal a viděl ve mně potenciál ke zlepšení. 
S oběma týmy jsme se dohodli, že hostování nebo přestup přijde na řadu až poté, co dodělám ZŠ. Rok jsem tedy dojížděl 3x týdně na tréninky a s týmem jsem absolvoval všechna soustředění nebo turnaje, jak v Česku, tak v zahraničí. Poté se už zrodilo zmiňované hostování a častější dojíždění, obvykle 5x týdně. 

Jak se ti tam dařilo? Jak se dařilo týmu (celou sezónu)? Chtěl by ses tam někdy ještě vrátit?
Hrál jsem za 2 týmy – Dorostenci „A“ a Junioři „B“. V jedné kategorii nás bylo kolem 40 a s pokorou a bez výmluv musím říct, že jsem se kvalitou pohyboval v podprůměru týmu. Konkurence na všech postech byla obrovská a se stylem, jakým se kategorie prolínaly, bylo opravdu těžké prorazit, a ještě těžší nějak vyniknout.
Nemohu říct, že se mi dařilo, ale ani že se nedařilo. S mými výkony byli spokojení jak trenéři, tak i já sám. A to je nejdůležitější. Musím, ale vyzdvihnout týmové úspěchy na které jsem pyšný a zároveň to zatím jsou mé největší úspěchy v kariéře. Jsou to 2. místo na slovenském turnaji „Slovak floorball cup“ a 3. místo z nejprestižnějšího mládežnického turnaje na světě, což je švédský „Gothia innebandy cup“. 
A jestli bych se chtěl vrátit? Upřímně už ne, jak už v jednom rozhovoru zmiňoval Stáňa… dojíždění je největší nepřítel. Byl to obrovský psychický tlak, který jsem zažíval 3 roky a znovu bych do toho nešel. Na nic jsem neměl čas a každý den byl jako přes kopírák. Teď mám za cíl dodělat školu a poté jít na VŠ a to nebude nejlehčí. Nevylučuji ale, že kdyby škola byla v Praze a nějaká šance by se znovu objevila, že bych jí nevzal. Nyní jsem ve Strakonicích spokojený a rád bych tu zůstal, jak nejdéle to bude možné. Chci Strakonice společně s celým týmem posunout do Národní ligy!
Závěrem této otázky bych chtěl poděkovat mému bráchovi, který mě dostal na draft a celé to nastartoval a neskutečně mě podporoval. Největší dík však patří rodičům, oni byli má největší podpora, nikdy mě v ničem nenechali a dělali, co bylo v jejich silách – od dojíždění až po fandění. Takže děkuju!

Máš nějaký vysněný tým, za který by sis chtěl zahrát? 
Můj vysněný tým byl Tatran Střešovice, za který se mi chvíli podařilo hrát, takže se můj sen stal skutečností.
Kdybych měl přemýšlet o zahraničí, byly by to švédské Pixbo Wallemstam nebo Storveta. 

Jaký je tvůj oblíbený hráč?  
Nejoblíbenější hráč a můj vzor je Mika Kohonen, to, co on dokázal a jaký je hráč je až nemožné! I to je jeden z důvodů, proč nosím číslo 38, Mika nosíval 29, je to o jedno na horu a dolu, jako když jste někdy nahoře a jindy dole…
Kromě Kohonena mám v každé TOP lize nějakého oblíbeného hráče. Švédsko – Kim Nilsson (nebo možná Alexander Galante Calström), Finsko – Joonas Pylsy, Švýcarsko – Matthias Hofbauer a v Česku Matěj Jendrišák (na paty mu ale šlape Filip Langer).
Jak ti vyhovuje tato doba, kdy nechodíš do školy a učíš se z domova?
Co se týče školy, tak mi vyhovuje to, že můžu vstávat až na hodiny a nedocházet do školy. Určitě mi ale prezenční výuka chybí a sám vím, že neumím tolik, jako kdybych byl ve škole, i když já se nikdy neučil, takže, možná, pořád vše při starém :D.
Jsem i rád, že jsem na gymnáziu, být v této době na škole s praktickou výukou určitě není jednoduché. Ta na gymnáziu není, alespoň nějaká výhoda.

Na závěr se vrátíme k běžecké soutěži – ty jsi vyhrál ve své kategorii (junioři). Chodil jsi běhat častěji na kratší vzdálenosti nebo jsi to nakroutil během několika dlouhých běhů?
Na začátku soutěže jsem si dal cíl minimálně 120 km, to jsem splnil. Původně jsem chtěl běhat ob den, což ale nevyšlo, jelikož 3x týdně byly tréninky a bylo to fyzicky náročné. Dopadlo to tak, že jsem běhal 2 dny po sobě a pak 3-4 dny volno od běhu. Když chodím běhat, tak vždy minimálně 10 km, rád běhám delší tratě, a to již odmalička. 
Takže ano, dá se říci, že jsem to nakroutil během pár běhů, i když jich bylo víc než pár. Myslím, že tak minimálně 9.
 

Nepřehlédněte

Nábor

Facebook

Naši partneři